Drawing - my life drug.

13. června 2013 v 20:30 | Lee. |  reflections, thoughts and stories
| smyšlená povídka, kterou už jste mohli vidět na mém bývalém blogu. Chtěla jsem ji sem ale dát, i když už jste ji možná četli. |

Slunce pomalu zapadalo za obzor a já v tichosti seděla na vlhké trávě v parku. Věděla jsem, že bych se měla každou chvilku zvednout a jít domů, za "matkou", ale nechtělo se mi. Ještě chvilku, ještě chvilku, říkala jsem si a natočila hlavu tak, aby mi poslední sluneční paprsky dopadaly na obličej. Pak slune zapadlo za obzor a nebe se zešeřilo.

Opravdu se mi domů nechtělo. Nechtěla jsem se vrátit za tou příšernou macechou, která by mi stejně jenom celý večer nadávala a nutila mě dělat spoustu příšerných věcí. Už to byl rok, co mi umřela maminka a 2 měsíce, co se mi zabil táta a já zůstala na krku své nevlastní matce. A před pár dny mě už opravdu opustila naděje, že by mě mohla mít někdy ráda. Že by mě když se vrátím ze školy domů obejmula a řekla mi, jak moc mě má ráda, místo aby na mě vychrlila dávku svých obvyklých nadávek na téma kde jsem byla, co jsem dělala a jaktože jsem neudělala tohle a zase tamto.

Neochotně jsem se teda zvedla ze země, popadla svojí roztrhanou tašku, kterou jsem za žádnou cenu nesměla ztratit, protože jsem věděla, že macecha mi novou v žádném přípřadě nekoupí a šla. Byla jsem na tom bídně. Neměla jsem moc peněz, jen něco málo, co jsem si dokázala vydělat prodáváním v krámu a většina jich padlo na tužky, barvy a skicáky, protože malování bylo mou jedinou útěchou na tomhle děsném světě. Byla jsem umělkyně srdcem i duší.

Díky malování jsem dokázala přežít i ty nejhorší chvíle s nevlastní matkou. Vzala jsem tužku, papír do uší jsem si pustila smutné písničky a začala malovat. Dokázala jsem úchvatné obrázky když jsem chtěla. A věděla jsem, že se jen tak nevzdám. Už jen necelý rok a budu osvobozena. Už jen rok a odjedu pryč. Na uměleckou školu, kilometry daleko od ní. Budu šťastná.

A s novým odhodláním přežít posledních pár měsíců jsem statečně otevřela dveře k nám domů.

...

Co na povídku říkáte?
Všimli jste si nového vzhledu? Není ale ještě kompletní.
 

The best. ♥

1. června 2013 v 10:59 | Lee. |  my favorite, loving
Dneska jsem přemýšlela, opravdu hodně přemýšlela o blogu. Říkala jsem si, jestli má cenu pokračovat, psát články. Né že by mě to nebavilo psát povídky, myšlenky a tak, dokonce jich mám ve svém sešitě napsaných celou řadu ale nevím, ejstli má cenu dávat je sem, přepisovat je z papíru na blog. Pak jsem si říkala, nemám skončit? Byla jsem už pomalu rozhodnutá, když najednou jsem si něco uvědomila.. Uvědomila jsem si, že nedokážu skončit, a to z jednoho prostého důvodu.

Někdy se nám stane, že v životě potkáme někoho, kdo našim životem třeba jen projde, ale my si ho budeme pamatovat vždycky. Nebudeme schopni na něj zapomenout. Já nechci tenhle článek věnovat rodine, spolužákům apod., protože oni to všechno ví. Chtěla bych ho věnovat pár lidem z blogu. Konkrétně pár dívkám, které mě tu pořád ještě drží. Drží mě na blogu.

Unicorn. Jednou jsem narazila na její blog a přečetla si jeden její článek. Bylo to zrovna něco s nějakou dívkou na pláži, přesně si to už nepamatuji, ale vím, že mě její články naprosto učarovaly. A to ještě nemluvím jen o Niky. Dokud ji alespoň trochu nepoznáte, nevíte, jak úžasná holka to je. Ty naše kilometrové komentáře. Ona je prostě úžasná, nejlepší. Má největší talent na psaní, a taky talent na to, napsat vždy to, co nejvíc potěší. Niky, jestli si to čteš, chci ti říct, že tě mám hrozně moc ráda a děkuji ti. za to, jak mě vždycky povzbudíš a pomůžeš mi. Bez tebe by můj blo nebyl, bez tebe bych já, jako blogová osobnost prostě nebyla. Není lepší blogové kamarádky jako jsi ty. Díky. Za úpně všechno. Nevím, čím bych bez tebe byla...

další taková je..
Haň. - Holka, která se mi nejdřív jen na blogu mihla, ovšem až potom jsem poznala, že je opravdu úžasná. Má schopnost, napsat v pár řádcích to, co bych např. já psala na 4 ostavce. Někdy mi přímo čte z duše. V poslední době mě její komentáře potěšili, opravdu hodně. A i když jsem si to možná předtím až tak neuvědomovala, ona je opravdu pro mě další veelmi důležitý člověk na blogu. Haň, chci ti říct, že jsi opravdu úžasná, a zůstaň taková, jaká jsi. Mám tě hrozně moc ráda, a ačkoliv jsem si to ještě před nějakým měsícem nedovedla představit, teď už ví, že ty jsi další úžasná blogová holka, bez které bych já neohla fungovat. Děkuji ti, za všechno. Od komentářů, až po úžasnou podporu

a poslední není až tak známá blogerka, nýbrž...

Nikyy. Moje nejlepší kamarádka, jak v reálu, tak i na blogu^). Nevím co bych bez ní dělala. Ona mě vždycky tlačila do toho, abych na blogu nekončila, že se stejně za nějaký čas vrátím. A vždycky měla pravdu. Měla jsem s ní už velké množství společných blogů, ale teď jsme zústala každá na tom svém :). Niky, nevím co bych k tobě ještě napsala, všechno víš. Mám tě fakt děsně ráda. ♥


Thinking about future and past.

15. května 2013 v 13:29 | Lee. |  my life, my experience
Ten pocit, když sedíte sami doma a přemýšlíte. O budoucnosti, o minulosti o součastnoti. Zahledíte se ven z okna a před očima vám proběhnou všechny smutné a děsivé scény vašeho života. A pak vám dojde, že už nechcete takhle žít. Že tohle všechno už nechcete zažít znovu. Ale i přesto, že si budete pořád dokola opakovat, že chcete svůj život změnit, nepůjde to. Některé věci prostě do našeho života patří a to se nedá změnit. Nedá se tomu vyhnout. Je to tak a to navždycky.

Co třeba taková láska. Myslím tu nešťastou. Po rozchodu, se svým, jak jste si mysleli, perfektním klukem si začnete říkat a v hhlavě opakovat, že už se nikdy nezamilujete. Nikdy. Protože nechcete znovu zažít ten pocit zrady. Všechno vychází, pak jdete jen tak nakoupit do města a bum. Potkáte úžasného kluka, podíváte se mu do očí a za pár dní už jste spolu. Jako perfektní pár. A než se zase nadějete, ležíte doma pod peřinou, brečíte a cpete se levnou čokoládou po tom rozchodu. A říkáte si, jak moc jste to chtěli změnit. Nadáváte si, proč jste se znova zamilovali. Jedna z věcí, která se nedá ovlivnit. "Protože když srdcec zavelí, rozum je v prde*i."

Často přemýslím na tohle téma. Abych byla přesnější, pořád. Úvahy: "Proč jsem musela přistoupit na tamto? A proč jsem tamto neudělala lépe? Proč jsem to prostě nemohla zvládnout jinak?" Nesnáším je. Vždycky mám potom pocit, jako kdybych byla k ničemu. Jako kdybych nic nedělala tak jak mám. Jako kdybych nikdy nepracovala na plný plyn. A pak sedím sama doma, koukám z okna a tohle všechno mi znova letí hlavou.

Jedna z věcí, proč nechci žít minulostí. Ani budoucností. Nechci se zabývat tím, co jsem měla udělat, co jsem mohla udělat jinak. Žiji teď. A proto jse mse rozhodla, že takovéhle myšlenky už nechám stranou. Už o nich nebudu přemýšlet. Ale příští týden budu sedět sama doma a znovu mi tohle všechno poletí hlavou. Protože některé myšlenky a věci v našem životě nejdou zastavit, změnit. A já nidky nebudu moct přestat přemýšlet na tohle téma. Nikdy..



 


Angry, grr

8. května 2013 v 16:59 | Lee. |  everything else
Jsem naštvaná. Na sebe. A to teda jako fakt děsně. Důvod je k tomu jednoznačný, a jasný. Že jsem si založila blog, a slíbial si, že sem budu přidávat, ať se děje cokoliv. Že sem budu psát dál povídky, ať i nebudu mít čas. Že si ten čas udělám. Ale sliby chyby. Nepřidávala jsem a čas jsem si neudělala. Ach joo. A nechala jsem tak svůj blog, který už byl tak nějak 'rozjetý' zase v zapomnění. A teď, abych si zase úžasné čtenáře hledala znova. Kill me, please.

Čím to je, že se chci zase vrátit a začít dál psát?
Důvodů je hned několik. Zaprvé jsem začala opět psát povídky. V hodinách ve škole, do obyčejného, v papíráku koupeného sešitu. A věřte nebo ne, baví mě to. Alelujah, našla jsem zase tu chuť psát. A slibuji si, že už ji nepustím. Ne, prostě ne.

Taky možná proto, že jsem zase projížděla blog nejlepší kámošky. Pročítala jsem si její neuvěřitelně neuvěřitelné články a pak jsem náhodou objevila i její nový blog. Který vlastní s internetovou kamarádkou. Nějak se mi vybavilo všechno, všechno jsem si uvědomila a nevědomě najela na blog. Byla jsem tu přihlášená. A teď najednou píši tenhle článek, a mám z toho divný pocit.

Nevím, uvidím. Chci napsat pár článků, a podívám se, jak se blog chytne. Záleží už jen na vás.
Adios, blogaři.


Beginning of my dream.

10. dubna 2013 v 18:59 | Lee. |  my life, my experience
Píši první článek na můj nový blog a jsem šťastná. Možná jsem jediná, kdo je šťastný, když píše první článek na nový blog ale já se za to nestydím. Víte jaký je to pocit? Když víte, že tady vás nikdo nezná [až na pár vyjímek], že si sem můžete psát kraviny, psát sem nejlepší zážitky, štěstí, utrpení. A nikdo z vašich spolužáků nebo blízkých to nikdy nenajde. Je to, jako bych si psala deníček a pak ho schovala na to nejtajnější místo v domě. Ale tohle je ještě mnohem lepší. Protože tady to nepíši jen tak, pro sebe. Tady to píši ostatním.

Každý určitě zná ty nálady, kdy jste hrozně moc šťastní, každému koho potkáte začnete říkat úplné kraviny a cítíte se, jako byste právě vyhráli milion. Ale taky znáte ty nálady, kdy se máet hrozně, jen byste pořád brečeli a nejraději byste se zahrabali pod peřinu a tam strávili svých příštích čtyřicet let. Znám obě dvě nálady a mnohem radši volím tu první. Kdo by taky bral tu druhou, že jo? Momentálně se cítím jako neutrál. Jsem zničená, nálada normal, ale jsem děsně napjatá. Z toho, jak se můj blog ujme. Z toho, jestli sem bude vůbec někdo chodit. Jestli má cenu psát mé nesmyslné bláboly a ovyčejné povídky, které píše obyčejná holka. A co můžu dělat? Jen přidat tenhle článek a čekat. A čekat...


Kam dál