Květen 2013

Thinking about future and past.

15. května 2013 v 13:29 | Lee. |  my life, my experience
Ten pocit, když sedíte sami doma a přemýšlíte. O budoucnosti, o minulosti o součastnoti. Zahledíte se ven z okna a před očima vám proběhnou všechny smutné a děsivé scény vašeho života. A pak vám dojde, že už nechcete takhle žít. Že tohle všechno už nechcete zažít znovu. Ale i přesto, že si budete pořád dokola opakovat, že chcete svůj život změnit, nepůjde to. Některé věci prostě do našeho života patří a to se nedá změnit. Nedá se tomu vyhnout. Je to tak a to navždycky.

Co třeba taková láska. Myslím tu nešťastou. Po rozchodu, se svým, jak jste si mysleli, perfektním klukem si začnete říkat a v hhlavě opakovat, že už se nikdy nezamilujete. Nikdy. Protože nechcete znovu zažít ten pocit zrady. Všechno vychází, pak jdete jen tak nakoupit do města a bum. Potkáte úžasného kluka, podíváte se mu do očí a za pár dní už jste spolu. Jako perfektní pár. A než se zase nadějete, ležíte doma pod peřinou, brečíte a cpete se levnou čokoládou po tom rozchodu. A říkáte si, jak moc jste to chtěli změnit. Nadáváte si, proč jste se znova zamilovali. Jedna z věcí, která se nedá ovlivnit. "Protože když srdcec zavelí, rozum je v prde*i."

Často přemýslím na tohle téma. Abych byla přesnější, pořád. Úvahy: "Proč jsem musela přistoupit na tamto? A proč jsem tamto neudělala lépe? Proč jsem to prostě nemohla zvládnout jinak?" Nesnáším je. Vždycky mám potom pocit, jako kdybych byla k ničemu. Jako kdybych nic nedělala tak jak mám. Jako kdybych nikdy nepracovala na plný plyn. A pak sedím sama doma, koukám z okna a tohle všechno mi znova letí hlavou.

Jedna z věcí, proč nechci žít minulostí. Ani budoucností. Nechci se zabývat tím, co jsem měla udělat, co jsem mohla udělat jinak. Žiji teď. A proto jse mse rozhodla, že takovéhle myšlenky už nechám stranou. Už o nich nebudu přemýšlet. Ale příští týden budu sedět sama doma a znovu mi tohle všechno poletí hlavou. Protože některé myšlenky a věci v našem životě nejdou zastavit, změnit. A já nidky nebudu moct přestat přemýšlet na tohle téma. Nikdy..




Angry, grr

8. května 2013 v 16:59 | Lee. |  everything else
Jsem naštvaná. Na sebe. A to teda jako fakt děsně. Důvod je k tomu jednoznačný, a jasný. Že jsem si založila blog, a slíbial si, že sem budu přidávat, ať se děje cokoliv. Že sem budu psát dál povídky, ať i nebudu mít čas. Že si ten čas udělám. Ale sliby chyby. Nepřidávala jsem a čas jsem si neudělala. Ach joo. A nechala jsem tak svůj blog, který už byl tak nějak 'rozjetý' zase v zapomnění. A teď, abych si zase úžasné čtenáře hledala znova. Kill me, please.

Čím to je, že se chci zase vrátit a začít dál psát?
Důvodů je hned několik. Zaprvé jsem začala opět psát povídky. V hodinách ve škole, do obyčejného, v papíráku koupeného sešitu. A věřte nebo ne, baví mě to. Alelujah, našla jsem zase tu chuť psát. A slibuji si, že už ji nepustím. Ne, prostě ne.

Taky možná proto, že jsem zase projížděla blog nejlepší kámošky. Pročítala jsem si její neuvěřitelně neuvěřitelné články a pak jsem náhodou objevila i její nový blog. Který vlastní s internetovou kamarádkou. Nějak se mi vybavilo všechno, všechno jsem si uvědomila a nevědomě najela na blog. Byla jsem tu přihlášená. A teď najednou píši tenhle článek, a mám z toho divný pocit.

Nevím, uvidím. Chci napsat pár článků, a podívám se, jak se blog chytne. Záleží už jen na vás.
Adios, blogaři.