Červen 2013

Drawing - my life drug.

13. června 2013 v 20:30 | Lee. |  reflections, thoughts and stories
| smyšlená povídka, kterou už jste mohli vidět na mém bývalém blogu. Chtěla jsem ji sem ale dát, i když už jste ji možná četli. |

Slunce pomalu zapadalo za obzor a já v tichosti seděla na vlhké trávě v parku. Věděla jsem, že bych se měla každou chvilku zvednout a jít domů, za "matkou", ale nechtělo se mi. Ještě chvilku, ještě chvilku, říkala jsem si a natočila hlavu tak, aby mi poslední sluneční paprsky dopadaly na obličej. Pak slune zapadlo za obzor a nebe se zešeřilo.

Opravdu se mi domů nechtělo. Nechtěla jsem se vrátit za tou příšernou macechou, která by mi stejně jenom celý večer nadávala a nutila mě dělat spoustu příšerných věcí. Už to byl rok, co mi umřela maminka a 2 měsíce, co se mi zabil táta a já zůstala na krku své nevlastní matce. A před pár dny mě už opravdu opustila naděje, že by mě mohla mít někdy ráda. Že by mě když se vrátím ze školy domů obejmula a řekla mi, jak moc mě má ráda, místo aby na mě vychrlila dávku svých obvyklých nadávek na téma kde jsem byla, co jsem dělala a jaktože jsem neudělala tohle a zase tamto.

Neochotně jsem se teda zvedla ze země, popadla svojí roztrhanou tašku, kterou jsem za žádnou cenu nesměla ztratit, protože jsem věděla, že macecha mi novou v žádném přípřadě nekoupí a šla. Byla jsem na tom bídně. Neměla jsem moc peněz, jen něco málo, co jsem si dokázala vydělat prodáváním v krámu a většina jich padlo na tužky, barvy a skicáky, protože malování bylo mou jedinou útěchou na tomhle děsném světě. Byla jsem umělkyně srdcem i duší.

Díky malování jsem dokázala přežít i ty nejhorší chvíle s nevlastní matkou. Vzala jsem tužku, papír do uší jsem si pustila smutné písničky a začala malovat. Dokázala jsem úchvatné obrázky když jsem chtěla. A věděla jsem, že se jen tak nevzdám. Už jen necelý rok a budu osvobozena. Už jen rok a odjedu pryč. Na uměleckou školu, kilometry daleko od ní. Budu šťastná.

A s novým odhodláním přežít posledních pár měsíců jsem statečně otevřela dveře k nám domů.

...

Co na povídku říkáte?
Všimli jste si nového vzhledu? Není ale ještě kompletní.

The best. ♥

1. června 2013 v 10:59 | Lee. |  my favorite, loving
Dneska jsem přemýšlela, opravdu hodně přemýšlela o blogu. Říkala jsem si, jestli má cenu pokračovat, psát články. Né že by mě to nebavilo psát povídky, myšlenky a tak, dokonce jich mám ve svém sešitě napsaných celou řadu ale nevím, ejstli má cenu dávat je sem, přepisovat je z papíru na blog. Pak jsem si říkala, nemám skončit? Byla jsem už pomalu rozhodnutá, když najednou jsem si něco uvědomila.. Uvědomila jsem si, že nedokážu skončit, a to z jednoho prostého důvodu.

Někdy se nám stane, že v životě potkáme někoho, kdo našim životem třeba jen projde, ale my si ho budeme pamatovat vždycky. Nebudeme schopni na něj zapomenout. Já nechci tenhle článek věnovat rodine, spolužákům apod., protože oni to všechno ví. Chtěla bych ho věnovat pár lidem z blogu. Konkrétně pár dívkám, které mě tu pořád ještě drží. Drží mě na blogu.

Unicorn. Jednou jsem narazila na její blog a přečetla si jeden její článek. Bylo to zrovna něco s nějakou dívkou na pláži, přesně si to už nepamatuji, ale vím, že mě její články naprosto učarovaly. A to ještě nemluvím jen o Niky. Dokud ji alespoň trochu nepoznáte, nevíte, jak úžasná holka to je. Ty naše kilometrové komentáře. Ona je prostě úžasná, nejlepší. Má největší talent na psaní, a taky talent na to, napsat vždy to, co nejvíc potěší. Niky, jestli si to čteš, chci ti říct, že tě mám hrozně moc ráda a děkuji ti. za to, jak mě vždycky povzbudíš a pomůžeš mi. Bez tebe by můj blo nebyl, bez tebe bych já, jako blogová osobnost prostě nebyla. Není lepší blogové kamarádky jako jsi ty. Díky. Za úpně všechno. Nevím, čím bych bez tebe byla...

další taková je..
Haň. - Holka, která se mi nejdřív jen na blogu mihla, ovšem až potom jsem poznala, že je opravdu úžasná. Má schopnost, napsat v pár řádcích to, co bych např. já psala na 4 ostavce. Někdy mi přímo čte z duše. V poslední době mě její komentáře potěšili, opravdu hodně. A i když jsem si to možná předtím až tak neuvědomovala, ona je opravdu pro mě další veelmi důležitý člověk na blogu. Haň, chci ti říct, že jsi opravdu úžasná, a zůstaň taková, jaká jsi. Mám tě hrozně moc ráda, a ačkoliv jsem si to ještě před nějakým měsícem nedovedla představit, teď už ví, že ty jsi další úžasná blogová holka, bez které bych já neohla fungovat. Děkuji ti, za všechno. Od komentářů, až po úžasnou podporu

a poslední není až tak známá blogerka, nýbrž...

Nikyy. Moje nejlepší kamarádka, jak v reálu, tak i na blogu^). Nevím co bych bez ní dělala. Ona mě vždycky tlačila do toho, abych na blogu nekončila, že se stejně za nějaký čas vrátím. A vždycky měla pravdu. Měla jsem s ní už velké množství společných blogů, ale teď jsme zústala každá na tom svém :). Niky, nevím co bych k tobě ještě napsala, všechno víš. Mám tě fakt děsně ráda. ♥